Stává se často, že dospělí dávají teenagerům svá doporučení na základě okamžitých pocitů, osobních subjektivních zkušeností a názorů, anebo vytrhnou z kontextu jednu vlastnost, kterou přiřadí k nějakému povolání. Například, když někdo rád fotí, může se stát fotografem, a ten, kdo rád vaří - kuchařem. Štíhlá, pohledná a vysoká dívka může být směřována ke kariéře fotomodelky. Hráčům počítačových her nejspíš nabídneme IT obory. Někdy argumenty dospělých zní tak přesvědčivě, že pod vlivem naší autority spoléhajíc na naše životní a pracovní zkušenosti teenager přijme naše doporučení za své a vybere si právě doporučovaný námi obor. Bez hlubšího zkoumání a pochopení vlastních schopností, silných stránek, svých životních cílů, snů a priorit.
...vzhledem k výbornému prospěchu a tomu, že jsem věřila ostatním víc než sama sobě, tak jsem zvolila jinou (než jsem chtěla) školu. Spoustu let po gymnáziu jsem se plácala sem a tam, protože jsem prostě nemohla "najít sama sebe" pracovně. Věřím, že kdybych měla tenkrát pomoc a podporu a někoho, kdo by se mnou otevřel moje silné stránky, moje rozhodnutí, kam jít na střední školu, by bylo úplně jiné...
Mnozí slyšeli takovou historii, možná ne jednou, možná dokonce sami něco podobného zažili. V druhé polovině života, do které věkově patří většina kariérových poradců a poradkyň a také rodičů, jednou z hlavních hodnot se stává životní čas. Někdo lituje nevyužitých možností a "ztracených let života", někdo se spokojeně ohlíží za svoji minulostí, jen pohled do budoucnosti nepůsobí tak radostně.
Něco už máme za sebou, získali jsme nadhled, už víme, co bychom udělali jinak, co je naopak důležité. Proto je zcela přirozená také naše snaha předat tuto zkušenost mladší generaci, která jím ušetří spoustu zklamání (aspoň si to myslíme). Ve výběru povolání ovšem některé naše rady a zkušenosti už nemusí být aktuální. Svět práce, jak se tomu říká ve školství, se mění doslova pod rukami. Zdá se, že ani pochopení studijních předpokladů nebo silná fyzika či jazyky nestačí k tomu, abychom poradili dobře.