Jak zaujmout mlčenlivé žáky a podpořit jejich kariérní rozhodování. Zkuste koučovací přístup

Jak rozmluvit mlčenlivé žáky?

Každý učitel to zažil – pár sebevědomých žáků, kteří se nebojí vyjádřit svůj názor, a zbytek třídy, který mlčí. Co za tím stojí? Proč jsou tak uzavření? Ze sta tříd jsem viděla jen několik, kde opravdu panovala atmosféra vzájemné nedůvěry. Většina dětí mlčí, protože se s otázkami, které jim klademe, setkávají poprvé. Nemají ještě utvořený názor, nebo nevědí, jak se „správně“ uvažuje. Často se také bojí, že udělají chybu, nebo už se setkali s nějakou kritickou poznámkou.

Rovnováha mezi očekáváním dospělých a vlastním hlasem

Ve 14 letech čelit rozhodnutí o svém budoucím povolání je pro děti neuvěřitelně těžké. Nejistota a obavy z budoucnosti převládají nad představou o vysněné střední škole či povolání. Proto je pro děti mnohem přirozenější delegovat toto rozhodnutí na rodiče, učitele nebo poradce – na dospělé, kteří mají více zkušeností. My, jako rodiče a učitelé, se pak často cítíme povinni rozhodnout za ně, protože máme pocit, že víme víc a neseme velkou zodpovědnost za jejich budoucnost.

Právě v tomto období podle názoru psychologů si člověk začíná utvářet svou vlastní identitu. Mezi 11. a 20. rokem života hledá odpovědi na otázky: Kdo jsem? Kam jdu? Proč právě tam? Právě toto období má také klíčový vliv na to, jak se člověku bude dařit v budoucnu. Dlouhodobě řešit tento problém za děti může znamenat, že si nenechají prostor pro hledání vlastních odpovědí. Nevyřešené otázky identity se totiž často vrací v dospělosti, kdy si mnozí dospělí uvědomují, že nejsou spokojeni s tím, kam se jejich život ubírá, a přemýšlejí, kde se to stalo.

Kouč jako průvodce, ne náhradník

Koučink v širší společnosti nemá moc dobrou pověst, protože koučem sebe může nazývat skoro každý. Pro učitele a rodiče může být představa, že "koučují" své děti nebo žáky, také zvláštní. Co znamená jen klást otázky? Neznamená to přece jen přílišnou volnost, když se děti nachází v nejrizikovějším období svého života?

Ve skutečnosti koučovací přístup není o tom nechat děti „napospas osudu“ a automaticky souhlasit se vším, co si myslí. Je to především metoda vedení respektujícího rozhovoru, kdy s naší podporou dětem pomáháme převzít odpovědnost za svá rozhodnutí a utvářet svůj vlastní názor. Do určitého věku, přibližně do 12 let, většina rodičů zastává roli manažera – organizuje, plánuje, dohlíží. Potom účinnost tohoto přístupu slábne, můžeme narazit na odpor, ignoraci nebo otevřený nesouhlas. Poučování na teenagery zkrátka neplatí. Právě to může posloužit signálem, že bude efektivnější se přepnout do role kouče.

Navíc tento přístup pomáhá také dospělým se vypořádat s tíhou zodpovědnosti a stresem, který pociťujeme, když potřebujeme našim dětem nebo našim žákům poradit a odpovědět na jejich dotazy k výběru dalšího vzdělání a profesní budoucnosti.

Kariérové rozhodování v době neustálých změn

Připravované změny ve vzdělávacím systému také nahrávají koučovacímu přístupu v komunikaci s teenagery a navíc budou znamenat zvýšení významu kariérového poradenství jak na základních školách, tak i na středních školách. Větší podíl všeobecných oborů by mohl být pro děti, které jsou nerozhodné nebo mají více zájmů, výhodou i s ohledem na dynamický trh práce. Ovšem paradox volby, který zkoumá psycholog Barry Schwartz, říká, že více možností neznamená vždy lepší volbu. Ve skutečnosti příliš velký výběr může vést k většímu stresu a nespokojenosti s konečným rozhodnutím.

Statistiky ukazují, že 2/3 absolventů středních škol nakonec pracují v jiném oboru, než vystudovali. To však není jen důsledek špatného výběru školy. Mladí lidé často nejsou připraveni na realitu pracovního trhu, nevědí, jak strategicky využít své vzdělání. To, že se s nimi nikdo nebavil o profesní budoucnosti tímto způsobem, je často jeden z důvodů, proč se ve výběru práce cítí ztraceni.

Závěrem. Zodpovědnost, která osvobozuje

Ani rodič, ani učitel, ani poradce nemohou místo dítěte rozhodnout, jakou vzdělávací nebo kariérní cestou se vydá. Jen ten, kdo dokáže pocítit vlastní motivace a představit si své vlastní cíle, může pochopit, co je pro něj správné. Když rozhodujeme za děti, ukotvujeme v nich pocit, že nejsou schopny řešit důležité otázky samy. To se nám samotným často vrací v podobě přetížení, stresu a vyhoření, anebo konfliktů a vzájemného nepochopení.

Koučovací přístup pomáhá nejen dětem převzít odpovědnost za vlastní život a rozhodnutí, ale i dospělým se zbavit tíhy neustálého rozhodování za ně. Výsledkem je, že děti se učí stát na vlastních nohou, což je to nejlepší, co jim – a vlastně i nám – můžeme přát nejvíc.