„Mami, kdy se dá nechat zplnoletnit? Chci co nejdříve podnikat a začít vydělávat peníze."
Zaskočil mne svým dotazem můj 13letý syn. Dnes je mu 15. Svoje první prázdniny po základce strávil na brigádě v autodílně. Tyto myšlenky jsem napsala před dvěma roky právě v reakci na jeho otázku.
Vzpomněla jsem na svoji mámu, kterou velice znepokojilo, když můj mladší bratr si od nich chtěl půjčit 10 tisíc korun, aby ve 20 letech mohl s kamarádem prodávat počítače. Měli dokonce první objednávky od celkem solidní firmy. Rodiče mu peníze nepůjčili. Protože se báli, že je nevrátí, že neuspěje.
Dodnes o 15 let později můj bratr každý den chodí do neoblíbené práce, kde ho občas povýší, občas poníží, občas přesunou z jednoho oddělení do druhého, sem tam přidají, ale častěji uberou na benefitech.
Dnes je mu 35. Na Boží hod se mu narodila dcerka, jeho první. Já ve svých 42 letech s dvěma dětmi velmi dobře vím, že s dítětem se vrátí myšlenky na všechny nevyřešené a nesplněné sny. Máte dvě možnosti - smířit se s tím, co je, anebo hledat způsoby, jak je začít plnit.
Naše máma vyrůstala v jinou dobu. Když ji bylo 40, oba, ona a táta, kvůli krizi přišli o zaměstnání. Pro ně bylo hlavní uživit nás s bráchou, nějak přežít. Proto i dnes je pro ní důležitá stabilní práce. Nechápe, jak je možné podnikat nebo pracovat doma. Proto i když má špatného šéfa, nebo kolegy, nebo náplň práce, bude to snášet, protože se musí.
Dnešní generace teenagerů je jiná. Nechtějí trpět. Jsou kreativní, mají spoustu nápadů. Ve skutečnosti ani my, jejich rodiče, také to nechceme. Přejeme jím, aby byli šťastní, aby měli lepší vztahy, než máme my, aby se o sebe dokázali postarat. K tomu potřebují práci a vzdělání.
Svému synovi jsem chtěla odpovědět automaticky: „Jaké zplnoletnění, když máš trojky z fyziky?! Raději se uč. Připravuj se k přijímačkám. Platíme doučování a výsledky nikde."
Neřekla jsem to. Včas jsem se zastavila. Pochopila jsem, že to není fráze. Můj dospívající syn, aniž by si to plně uvědomoval, začal mluvit o zodpovědnosti. Moji povinností je mu pomoci se v tom vyznat. To je velmi dobrá příležitost začít mluvit o výběru střední školy.
…..
Nemusím vám povídat o tom, že s teenagery je těžké vychytat moment, kdy jsou připravení vás poslouchat. Pro rodiče 8.- 9. třída je naprostý adrenalin. Známky, doučování, pochopit, kam je nasměrovat. Dokonce se mnoha dobrým žákům právě v osmičce zhoršuje prospěch. Jakoukoli poznámku vnímají jako kritiku. Zkrátka, je to s nimi složité. A pro ně je to složité s námi a se sebou samými. Takový je to věk. Snažíte se je ochránit od chyb, propočítáváte každý krok, podvědomě porovnáváte se svými zkušenostmi, zastavujete je, snažíte se varovat, "aby to nedopadlo tak, jak..." Vždyť to víte sami.
Období dospívání mého syna stalo se pro mne příležitostí. Je to takový bod uprostřed života. Hodně toho máte za sebou, ale také před sebou, jen z nějakého důvodu si myslíte, že už spoustu věcí nemůžete. Například, že nemůžete začít podnikat, když přece s tím nemáte žádné zkušenosti. Nedávno v MasterChef mne zaskočila paní, která řekla, že "přece si v 45ti nebude otevírat restauraci". Prý je pozdě :-O
...
Jak to dopadlo u nás se synem?
Začala jsem ho brát na podnikatelská setkání a semináře. Jsem v komunitě lidí, kteří se na cestu podnikání vydali z různých důvodů a v různém věku. Vzájemně se podporují, sdílí své zkušenosti, pomáhají si. Někdo má rodinnou firmu, někdo byl obyčejným dělníkem v továrně, setkal se s příležitostí a šel do toho. Dnes má tým lidí, cestuje po světě, přitom je velmi skromný člověk. Někdo přišel o iluze v zaměstnání, pochopil, že si nemůže dovolit plnit svoje sny, protože v práci sice není omezený tím, co všechno musí udělat, ale jsou omezený jeho možnosti rozvoje a také má finanční strop. Dnes s odstupem 10 let velmi dobře chápu pocity frustrace, které jednoho z našich obchodníků přiměli nás "podrazit" a přejít ke konkurenci. Jednoduše se cítil jako v kleci. Měl sny a nemohl na ně dosáhnout.
Je jednoduché podnikat? Ne, není. Podnikání je systém. Vyžaduje sebeorganizaci, disciplínu, potřebujete vědět jak, potřebujete se připravit na to, že spousta věcí nebude fungovat tak, jak jste si to představovali, dokonce že budete pracovat mnohem-mnohem více, než v zaměstnání. Neexistuje jediná správná cesta. Každý musí najít tu svoji, a proto neustále věci zkoušíte, nedaří se, zkoušíte dál a nevzdáváte se. Brečíte do polštáře, chcete všeho nechat a ráno to zkoušíte znovu. Na druhou stranu, je to návyk, kterému se dá naučit. A je dobré, když nejste na to sami. A je to také jeden z těch návyků, kterému stoji za to věnovat pozornost, čas a úsilí. Protože benefity nakonec významně převyšují investice.